Tak jo, po
stopadesáti letech jsem byla zas běhat, čas napsat po stopadesáti letech zase
trochu toho blogu. Co se dělo od doby, kdy jsem se ohlásila naposled? Strašně
moc věcí. Fakt strašně strašně moc. Listopad a prosinec byl ve znamení
cestování (rozuměj pendlování vlakama) a hraní, cestování a hraní, cestování
a... a na Boží hod jsem spala snad 20 hodin. Vánoce doma byly úžasný, jak
vyplývá z mýho minulýho příspěvku, už jsem byla vážně ustejskaná (strašně
se mi líbí anglický „homesick“, ohromně výstižný slovo), takže jsem
si užívala oázu mamahotelu a mojí milovaný Prahy plnými doušky. Prošla jsem se
centrem, s mamkou jsme byly na nejmilovanější Kampě, prostě nádhera. Komplikace
nastala po Novým roce, kdy jsem si vlastní blbostí zařídila pokousanou ruku kocourem,
kterej v tom byl fakt z větší části nevinně. Poučení pro příště:
nepřibližovat se k vystresovanýmu a naštvanýmu zvířeti a už vůbec ne
rukama, zvlášť pokud se jima tak nějak trochu živíte, že. Infekce se pěkně
rozlezla, až jsem skončila na antibiotikách do kapačky na týden ve špitále, což
paradoxně nakonec nebylo tak děsivý, jak se ze začátku zdálo. Hodně jsem četla,
spala, obojí jsem už dost potřebovala, jídlo mi chutnalo (co mně taky ale nechutná..)
a ruka se zdárně hojila, takže jsem to pojala jako příjemnou týdenní dovolenou
bez práce, jakou jsem neměla už několik let. Nicméně to prosim vás ale fakt nezkoušejte. Mí milí zlatí za mnou buď přišli
nebo mi aspoň volali a starali se, jak se mi daří a jestli něco nepotřebuju,
což mě vážně dojalo, děkuju.. Takže ve výsledku moje první hospitalizace
v životě nebyla nijak zvlášť traumatizující, navíc se mi snad aspoň trochu
podařilo odbourat na doktorský dítě dost velikej strach z jehel, protože
kanyly a kontrolní odběry jsou zkrátka kanyly a kontrolní odběry, utéct vám
nedovolej a brečet je vám od určitýho věku už trochu blbý.
Kvůli dobírání
antibiotik a pozorování ruky jsem musela zůstat doma o týden dýl, než bylo
v plánu, ale nakonec jsem se teda vypravila zpátky do víru města světel.
Přiznám se, že se mi fakt nechtělo, člověk si celkem rychle zvykne na ten
domácí servis a takovou tu vnitřní pohodu pramenící z vědomí, že je
člověk zasazenej do svýho prostředí jako kousek puzzle (čti pěkně počesku
„pucle“). V Paříži se momentálně střídá mírně hnusný počasí s odporně hnusným
počasím, takže když nemusím do školy nebo pro mlíko do kafe, moc nevylejzám.
Výjimkou byla minulá sobota, kdy jsem měla sraz s kamarádkou, co se sem
čerstvě nastěhovala, a strategicky jsem naplánovala kafe na takovým místě,
abych se aspoň po tom Montmartru kus prošla. Cestou zpátky jsem prolezla svoje
oblíbený krámky a i když lezavě mrholilo, vzala jsem to domů oklikou a zase trochu
načichla atmosférou tohohle kouzelnýho koutku Paříže.
Koutky stanic
metra jsou na druhou stranu co se načichávání týče kouzelný o něco míň. Když už mám město tak nějak
aspoň přibližně vizuálně zmapovaný, začínám vnímat taky ostatníma smyslama. Je
to vlastně skoro až zvráceně zajímavý. Každá zastávka smrdí jinak – specifická směs pachů se odvíjí od aktuálního
podílu černochů/Arabů prodávajících praženou kukuřici/arašídy
k počtu bezdomovců/feťáků, kteří si tam ten den potřebovali akutně odskočit na
toaletu. Taky jsem nově zaznamenala, že jakmile se proderu davem prodavačů nabíječek/telefonních karet/iPhonů atd. na peron, automaticky vyhledám pohledem nějakýho
poblíž stojícího co nejserióznějc vypadajícího člověka, kterýmu bych skočila
kolem krku, kdyby někdo s kudlou v ruce skočil kolem krku mně. Neni to teda moc příjemnej pocit.
V porovnání
se svým úplně prvním příspěvkem na blogu bez mučení přiznávám – ano, romantika
Paříže a moje bezhlavá zamilovanost se skutečně do určitý míry vytrácí. Snažím
se to ale kompenzovat třeba už zmíněným Montmartrem, večerníma návštěvama
Louvru (dvakrát týdně je delší otvírací doba, ale ví o tom málo lidí a tak tam
skoro nikdo nebejvá, ha!) a nedělního trhu na Bastille. Z toho jsem si
udělala takovou svoji malou tradici, prostě se v neděli ráno vykopu z domu
a nalačno vyrazím na tržiště, kde si dám ke snídaňo-obědu palačinku a čerstvej
džus. Většinu potravin tam seženete v lepší kvalitě a za nižší cenu než
v supermarketu, což je příjemná změna oproti pražským ekobiofértrejd
trhům, kde si koupíte chleba, dvě rajčata, a tím vyčerpáte svůj týdenní
rozpočet na jídlo. Spíš než kvůli nákupům ale chodím na Marché Bastille za
atmosférou, která mi připomíná tržiště v arabských zemích (ačkoliv zdaleka
ne všichni trhovci tu jsou Arabové) a ke který úplně přirozeně a instinktivně
tíhnu a miluju ji. Lidi na sebe pokřikujou, pořád vám někdo nabízí něco
k ochutnání, potkáváte stánky s dobrotama z různých zemí, a všechny
ty vůně a pachy a lidi a křik mi prostě dělají hrozně dobře. Nejspíš tím opět
narážím na jaksi jihumilovnou část svý osobnosti, s čímž souvisí taky to,
jak neuvěřitelně moc se těším k moři. Rozhodla jsem se, že si to tentokrát
nenechám překazit žádnýma kurzama, soutěžema a zájezdama, prostě se po čtyřech
nebo kolika letech jedu letos prohřát a nic mi v tom nezabrání. Tohleto
geografický zařazení není pro mě, potřebuju sluníčko a moře, sakra, JE MI ZIMA!
