Láska na první palačinku

     Po dvou týdnech od příjezdu prohlašuju bezostyšně, že Paříž je prostě úžasná. Já vím, na začátku vztahu je vždycky taková ta nekritická zamilovanost, růžový brejle.. Ale s Paříží je to jiný, ona je vážně ta pravá. Je to nádherný živý město, co na vás neustále mluví, a vy mu odpovídáte, ať chcete nebo ne. Na ulici míjíte elegantní roztomilý Francouze, věčně nenamalovaný Francouzky, černochy v tradičním africkým oblečení a nádherný černošky s kouzelnýma okatýma dětma. Ve městě narazíte na luxusní butiky a o pár stanic metra vedle jdete kolem živý kozy uvázaný u řeznictví. Lidi se na sebe usmívají, dávají se spolu do řeči, vráží do sebe, vráží do vás a vám to vlastně nevadí. Je to město, co s žoviálním úsměvem bezstarostně samo sobě protiřečí a není ani chvíli v klidu.
Poněvadž to mám za rohem, jako jednu z mála turistických štací mám jakž takž zmapovanej Montmartre, z jehož vrcholu důstojně shlíží chrám Sacré-Coeur. Když jsem se tam vydala poprvé, bylo venku zrovna krásně, modrý nebe, a přiznám, že jsem se při tom vejšlapu trochu zapotila. Pocit nahoře byl ale nádhernej. Za zády majestátní svatostánek, před váma rozprostřená metropole, která vám v tu chvíli prostě patří. A aby mě Paříž dojala úplně, na schodech pode mnou v hloučku turistů stál prošedivělej černoch s kytarou a hrál moji milovanou Wish You Were Here od Pink Floyd. Hrál fakt dost blbě a zpíval ještě hůř, ale i tak mě to v tu chvíli dostalo. Sedla jsem si mezi turisty a odrážejíc tamější neúnavně vlezlý prodavače piva jsem si spolu s davem broukala refrén, mžourala do slunce a bylo mi krásně.

     Zatím největší nástrahou zdejšího každodenního života se ukázaly bejt, poněkud prozaicky, turnikety v metru. Tyhle ďábelský mašiny nejspíš projektoval čtyřicetikilovej chlápek, co měl v ramenou tak třicet centimetrů a tím pádem v pohodě prošel dvoukřídlejma automatickýma dveřma, kterýma polovina normálně stavěnejch lidí musí procházet bokem, a co vám dávají na průchod asi tak vteřinu a čtvrt, když máte štěstí na ty pomalejší. Tenhle vynález je ještě ve většině stanic zkombinovanej s takovou tou otáčecí vodorovnou „trojnožkou“ ve výši pasu, kterou projdete s obtížema po dobrým obědě, natož s cellem na zádech. Takže mě stálo několik dost nepříjemnejch vyprošťovacích akcí za asistence přihlížejících civilistů, než jsem vychytala systém, kterým se dostanu do a z metra, aniž bych musela cvakat jeden lístek na průchod cella a druhej pro sebe.

     I ve škole jsem téměř dokonale zabydlená. Už úplně sama a bez váhání najdu východ z budovy, pamatuju si lokaci záchodků skoro na všech patrech (na každým poschodí jsou jinde), vím, kterým směrem se otevírají dveře do atria (a že není nutný odblokovávat obě křídla, ale jen za mohutného potlesku kolemjdoucích pořádně zatlačit do toho odemknutýho), už vím, že si v kantýně nikdy víc nedám mrkvový pyré a taky už u vchodu do knihovny nepřikládám školní průkazku s čárovým kódem k dávkovači dezinfekce na stěně (jo, to bylo vážně dost trapný). Ještě doladím tenkej led jménem francouzský číslovky (70 = šedesát deset, 98 = čtyři dvacet deset osm, atd.), abych se pokaždý nemusela vrátnýho třikrát ptát, kterou že třídu to mám volnou, a budu úplnej pařížskej mazák.

     Jinak s francouzštinou bojuju tak nějak obstojně; když obě strany vyvinou aspoň trochu úsilí a dobrý vůle, rozumim a je mi většinou  rozuměno. Přestávám se stydět a prostě mluvím, dělám chyby, koktám a zadrhávám, říkám gramatický nesmysly a chybí mi slovíčka, ale mluvím a oni mají radost, že se alespoň snažím. Sečteno a podtrženo, začínám pozvolna splývat s prostředím.

     Ovšem naprosto zásadní moment mýho dosavadního pařížskýho pobytu nadešel včera odpoledne, kdy jsem si dala svoji první místní palačinku neboli crêpe. Vyrábí je sympatickej mladík venku u stánku na rohu Boulevard Asinějakýhovojevůdce a Avenue Neumimtopřečíst v centru města. Svítilo sluníčko, vychutnávala jsem si svoje nejoblíbenější jídlo na světě, poslouchala opodál hrající pouliční dixieland a od konečků vlasů až po špičky prstů na nohou jsem se cítila bejt dokonale šťastnou Pařížankou.

O kolečko míň

     Založit si blog bylo jedno z mých prvních rozhodnutí poté, co jsem se dozvěděla, že pojedu do Paříže. Jedno z těch rozhodnutí, co v takový tý excitovaný hormonální smršti připadá člověku jako nejlepší nápad na světě, každýmu to vyslepičí a pak už z toho nemůže vycouvat. Vyvstaly dva poměrně velký problémy, se kterýma jsem nepočítala, a to vymyslet název blogu a začít nějak smysluplně první příspěvek. Moje opakovaný teenagerovský pokusy psát si deník jsou smutnými důkazy faktu, že řešení onoho druhého problému vážně není moje silná stránka. Ovšem i přes značnou dávku vnitřního nepohodlí skoro týden po svým příjezdu teda usedám ke stolku montmartrský kavárny a statečně začínám psát.

     Takže jsem v Paříži. Od června jsem vzrušeně lítala na obláčku, dlouhou dobu mi myslím ale vůbec nedocházelo, že je to skutečný. Že se prostě v záři sbalím a odjedu studovat do vysněný destinace umělců celýho světa. První moment uvědomění přišel týden před odjezdem do Verony (odkud jsem pak mířila rovnou do Paříže), další o pět dnů později, kdy jsem hystericky pobíhala po naruby převráceným bytě a zoufale se snažila vecpat čtyři měsíce života do letištního limitu 20 kg (což se mi nakonec samozřejmě nepodařilo). Znáte to hysterický pobíhání, kdy tolik panikaříte, že nic nestíháte a nevíte, co dřív, až jste z tý paniky tak vyčerpaní, že si musíte lehnout a zkouknout pár dílů nějakýho seriálu. Protože stejně nemáte šanci to všechno stihnout.
     Naše italský triový dobrodružství bylo bezva, až na pár organizačních zádrhelů, který ale člověk v týhle části Evropy tak nějak očekává a spíš by ho zaskočilo, kdyby všechno fungovalo, jak má. Oslavila jsem neurčitý výročí svých osmnáctin romantickou večeří s Káťou a Romanem (uznávám, napsaný to fakt vypadá trochu divně..) a dokonce jsem po nevímkolika letech dostala DORT SE SVÍČKOU! Zkrátka naše první výprava na soutěž, kterou jsme pojali v rámci možností i dovolenkově, se vydařila.

     Zdaleka ne tak moje následná výprava z Verony do Paříže.

     Když mě po prvních dvaceti metrech chůze označkoval z nebes nějakej opeřenec, říkám si, je to dobrý, to bylo pro štěstí. O pár minut později, ještě než jsem vůbec vkročila do budovy veronskýho nádraží, mě tahle idea opustila zároveň s kolečkem kufru (poté, co jsem s ním řízla o obrubník, poněvadž, co si budeme povídat, italský džentlmeni se dvakrát nepřetrhnou, aby pomohli). A jestli se s něčím cestuje hůř než s cellem, taškou a megakufrem, je to cello, taška a megakufr na třech ze čtyř koleček.

     Původní plán byl dojet do Paříže vlakama přes Miláno a Basilej. Po příjezdu do Milána (vlak měl zpoždění, světe div se) jsem měla asi čtvrt hodiny na koupi lístku a přestup, což se ukázalo jaksi nebýt úplně dostatečným, jelikož jenom fronty u všech přepážek a automatů se tvářily tak na dvacet minut minimálně. A když jsem se od nádražního sekuriťáka dozvěděla, že lístek do Basileje si stejně na přepážkách ani v automatech u nástupiště nekoupím, ale musím o dvě patra níž k jiným přepážkám, začala jsem pociťovat pozvolnej náběh panický ataky. Poté, co jsem všechny svoje krámy dotáhla o ty dvě patra níž a vystála si frontu, vychrlila jsem na chlapce za přepážkou, že potřebuju lístek na ten vlak do Basileje, co jede za tři minuty a že teda úplně nevim, jestli ho stíhám. Chlapec zaťukal do klávesnice, kouknul na monitor a bez mrknutí oka mi oznámil, že ten vlak je stejně už plnej. Já zbledla a on chladnokrevně dodal, že vlastně všechny vlakový spoje do Paříže jsou už ten den plný a že se tam dostanu nejdřív další den v půl desátý ráno. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a přemejšlela, jestli se zvládnu rozbrečet až za rohem. Chvíli mě pozoroval a nejspíš zvažoval, kolik úsilí mu stojí za to, aby mě za pár okamžiků nemusel křísit, pak znova zaťukal a prodal mi lístek na autobus, co mě bez přestupů dostane do Paříže na sedmou ráno, čímž pádem bych stihla dopolední erasmáckej mítink ve škole. Nechala jsem si vysvětlit, jak se dostanu na autobusovou zastávku a s veškerým svým externím příslušenstvím se vydala najít nejvhodnější místo k přečkání času do odjezdu. Jedno McMenu a posléze McCapuccino mi pomohlo prodejchat fakt, že cesta neprobíhá, jak jsem si ji naplánovala, a samu sebe jsem nakonec přesvědčila, že se mohla stát spousta horších věcí a není třeba to brát tak dramaticky. Po třech a půl hodinách, kdy jsem už v Mekáči málem začala zapouštět kořeny, jsem se vypravila milánskou hromadnou dopravou na další nádraží, nalodila se na bus, a ráno, třiadvacet hodin poté, co jsem překročila práh apartmánu ve Veroně a o dvanáct hodin později, než bylo původně v plánu, jsem dorazila do Paříže, kde se mi dva metry přede dveřma mýho novýho „doma“ urvalo další kolečko od kufru. Bienvenue.