Po dvou týdnech od příjezdu prohlašuju bezostyšně, že Paříž
je prostě úžasná. Já vím, na začátku vztahu je vždycky taková ta nekritická
zamilovanost, růžový brejle.. Ale s Paříží je to jiný, ona je vážně ta
pravá. Je to nádherný živý město, co na vás neustále mluví, a vy mu
odpovídáte, ať chcete nebo ne. Na ulici míjíte elegantní roztomilý Francouze,
věčně nenamalovaný Francouzky, černochy v tradičním africkým oblečení a
nádherný černošky s kouzelnýma okatýma dětma. Ve městě narazíte na
luxusní butiky a o pár stanic metra vedle jdete kolem živý kozy uvázaný u
řeznictví. Lidi se na sebe usmívají, dávají se spolu do řeči, vráží do sebe, vráží do vás a
vám to vlastně nevadí. Je to město, co s žoviálním úsměvem bezstarostně samo sobě protiřečí a není ani
chvíli v klidu.
Poněvadž to mám za rohem, jako jednu z mála turistických štací mám jakž takž zmapovanej Montmartre, z jehož vrcholu důstojně shlíží chrám Sacré-Coeur. Když jsem se tam vydala poprvé, bylo venku zrovna krásně, modrý nebe, a přiznám, že jsem se při tom vejšlapu trochu zapotila. Pocit nahoře byl ale nádhernej. Za zády majestátní svatostánek, před váma rozprostřená metropole, která vám v tu chvíli prostě patří. A aby mě Paříž dojala úplně, na schodech pode mnou v hloučku turistů stál prošedivělej černoch s kytarou a hrál moji milovanou Wish You Were Here od Pink Floyd. Hrál fakt dost blbě a zpíval ještě hůř, ale i tak mě to v tu chvíli dostalo. Sedla jsem si mezi turisty a odrážejíc tamější neúnavně vlezlý prodavače piva jsem si spolu s davem broukala refrén, mžourala do slunce a bylo mi krásně.
Poněvadž to mám za rohem, jako jednu z mála turistických štací mám jakž takž zmapovanej Montmartre, z jehož vrcholu důstojně shlíží chrám Sacré-Coeur. Když jsem se tam vydala poprvé, bylo venku zrovna krásně, modrý nebe, a přiznám, že jsem se při tom vejšlapu trochu zapotila. Pocit nahoře byl ale nádhernej. Za zády majestátní svatostánek, před váma rozprostřená metropole, která vám v tu chvíli prostě patří. A aby mě Paříž dojala úplně, na schodech pode mnou v hloučku turistů stál prošedivělej černoch s kytarou a hrál moji milovanou Wish You Were Here od Pink Floyd. Hrál fakt dost blbě a zpíval ještě hůř, ale i tak mě to v tu chvíli dostalo. Sedla jsem si mezi turisty a odrážejíc tamější neúnavně vlezlý prodavače piva jsem si spolu s davem broukala refrén, mžourala do slunce a bylo mi krásně.
Zatím největší nástrahou zdejšího každodenního života se ukázaly bejt,
poněkud prozaicky, turnikety v metru. Tyhle ďábelský mašiny nejspíš
projektoval čtyřicetikilovej chlápek, co měl v ramenou tak třicet
centimetrů a tím pádem v pohodě prošel dvoukřídlejma automatickýma
dveřma, kterýma polovina normálně stavěnejch lidí musí procházet bokem, a co
vám dávají na průchod asi tak vteřinu a čtvrt, když máte štěstí na ty
pomalejší. Tenhle vynález je ještě ve většině stanic zkombinovanej
s takovou tou otáčecí vodorovnou „trojnožkou“ ve výši pasu, kterou projdete s obtížema po dobrým obědě, natož s cellem na zádech. Takže mě stálo
několik dost nepříjemnejch vyprošťovacích akcí za asistence přihlížejících civilistů, než
jsem vychytala systém, kterým se dostanu do a z metra, aniž bych musela cvakat
jeden lístek na průchod cella a druhej pro sebe.
I ve škole jsem téměř dokonale zabydlená. Už úplně sama a
bez váhání najdu východ z budovy, pamatuju si lokaci záchodků skoro na
všech patrech (na každým poschodí jsou jinde), vím, kterým směrem se otevírají
dveře do atria (a že není nutný odblokovávat obě křídla, ale jen za mohutného
potlesku kolemjdoucích pořádně zatlačit do toho odemknutýho), už vím, že si
v kantýně nikdy víc nedám mrkvový pyré a taky už u vchodu do knihovny
nepřikládám školní průkazku s čárovým kódem k dávkovači dezinfekce na stěně
(jo, to bylo vážně dost trapný). Ještě doladím tenkej led jménem francouzský
číslovky (70 = šedesát deset, 98 = čtyři dvacet deset osm, atd.), abych se
pokaždý nemusela vrátnýho třikrát ptát, kterou že třídu to mám volnou, a budu úplnej
pařížskej mazák.
Jinak s francouzštinou bojuju tak nějak obstojně; když
obě strany vyvinou aspoň trochu úsilí a dobrý vůle, rozumim a je mi
většinou rozuměno. Přestávám se stydět a prostě mluvím, dělám chyby, koktám a zadrhávám, říkám gramatický nesmysly a chybí
mi slovíčka, ale mluvím a oni mají radost, že se alespoň snažím. Sečteno a
podtrženo, začínám pozvolna splývat s prostředím.
Ovšem naprosto zásadní moment mýho dosavadního pařížskýho pobytu nadešel včera odpoledne, kdy jsem si dala svoji první místní palačinku neboli crêpe.
Vyrábí je sympatickej mladík venku u stánku na rohu Boulevard
Asinějakýhovojevůdce a Avenue Neumimtopřečíst v centru města. Svítilo sluníčko,
vychutnávala jsem si svoje nejoblíbenější jídlo na světě, poslouchala opodál hrající
pouliční dixieland a od konečků vlasů až po špičky prstů na nohou jsem se cítila
bejt dokonale šťastnou Pařížankou.
:D :D :D Martin mě vyhodil z pokoje, že se směju moc nahlas :D Vidíš, to si už nepamatuju, kterým směrem se otvíraly dveře do atria...
OdpovědětVymazatTak teď už stačí jen zatančit si gavotu v Louvru se svou sestrou Violou a budeš úplný King - teda Le Roi.
OdpovědětVymazatHodně štěstí!