Probuďte mě na jaře

     Jak se dalo čekat, předsevzetí psát jednou týdně moc dlouho nevydrželo, dělo se ale teď nějak hodně věcí a zároveň málo toho, o čem by se mi chtělo psát.
     Vypravila jsem neplánovaně na otočku do Prahy a nebyla bych to já, aby mi ten nahoře opět trochu nezpestřil cestování. Tentokrát v podobě francouzského folkloru - rozkošné stávčičky, díky níž jsem mohla strávit pět hodin na Letišti Charlese de Gaulla, nejšerednějším letišti, co znám, na letišti, kde se dá tak akorát jíst předražený bagety a koukat z okna. Na zpáteční cestě autobusem jsem se zas těšila ze společnosti řvoucí party francouzskejch pubertálů, co se vraceli ze školního výletu a díky nimž jsme my ostatní mohli usnout až dávno po půlnoci, kdy spratci vystoupili. Takže po rychlovýletě do Prahy jsem zase zpátky ve svým montmartrským doupěti.
     Jednou z mála výhod otočky doma bylo, že jsem si mohla dovézt plnej kufr věcí pro neustále probíhající zútulňování rezidence Chez Judita. Jedním z nejzásadnějších zabydlovacích artefaktů se ukázal být – pro mě dost překvapivě – župan. Protože takhle ráno po sprše, zatímco čekáte, až se vám dovaří kafe a u toho koukáte na seriál, je župan něčím, bez čeho vůbec nechápu, jak jsem mohla dřív fungovat. Další výraznou položkou je obrovskej štos DVDček, na který se doma stejně akorát práší a aspoň tu pořádně využiju ten svůj stařičkej laptop s mechanikou. Taky mám konečně čas na všechny ty Woody Alleny, co si na ně dlouho brousím zuby. Zkrátka se tu tak nějak už cítím skoro jako doma, naučila jsem se po svých třinácti čtverečních metrech manipulovat s nábytkem tak, abych nepřevrhla jinej nábytek a odkapávač na nádobí jsem přiškvařila ke sporáku jen jednou. Taky jsem si koupila krásnou kytici žlutých růžiček. (Rostliny v květináči z nějakýho důvodu naprosto spolehlivě zabíjim, takže si pořizuju zásadně řezaný, u kterých je dopředu jasný, že stejně vydržej jen chvíli.) Mám kytky hrozně ráda, akorát vždycky když si z květinářství odnáším puget od Juditky pro Juditku, přemejšlim, jestli je to víc emancipovaný nebo smutný. Emancipovaný. Je to emancipovaný.

     Když už jsme u emancipace: kromě župánku, filmečků a sbírek básniček jsem si taky přivezla pepřovej sprej, kterej nevím, jak a kde se tu shání. Před dvěma týdny mi totiž moje milovaná Paříž poprvý ukázala, že umí taky vystrčit drápy. Večer cestou od metra se na mě nalepil chlápek, co bych ho rozhodně holýma rukama nepřeprala, mluvil na mě, zabočil do naší ulice a tvářil se, že se mnou půjde minimálně do předsíně. Vyndala jsem telefon, abych zavolala souseda, ať mi jde naproti, ale chlápek se lekl a utek. Já doběhla domů, zabouchla za sebou, zamkla na všechny západy a přiznám, že jsem za svůj pobyt v Paříži úplně poprvý brečela. Seděla jsem u dveří a brečela jak malá holka, hrozně moc a hrozně dlouho. Pocit bezmoci člověka odrovná jako nic jinýho.

     Jinak samozřejmě začal podzim (ještě že mě máte, žejo), s nímž přišly i každoroční otravný činnosti jako nákup bot, ve kterejch mi neumrznou palce u nohou, ale zejména pak ranní boje ducha s hmotou o to, jestli se ještě na hodinku zavrtat do těch krásně vyhřátejch peřin nebo se zvednout, udělat si kafe a tvářit se aspoň trochu užitečně. Tyhle bitvy v mým případě zatím pocit zodpovědnosti prohrává na celý čáře, což má za následek, že když ráno nikam nemusím, tak prostě spím. Dlouho. Hodně dlouho. Největší nástraha tohohle otravnýho počasí totiž je, že ať už se probudíte v osm ráno nebo ve dvě odpoledne (jo, předevčírem se mi to fakt stalo), za oknem se to hnusí pořád stejně. Pracovně tomu říkám „dánskej syndrom“, jakožto pozůstatek poznatků z mýho minulýho Erasmu. Takže tenhle víkend byl ve znamení jaksi.. odpočinku, během kterýho jsem naspala hodin, co zdravej pracující člověk za tejden. Ale jelikož je neděle večer, což je vlastně takovej malej Novej rok, můžu si dát nový předsevzetí, že od zítřka budu aktivnější. Přestože je to proti přírodě, poněvadž jsem zkrátka tvor jižanský, poháněný z velký části fotosyntézou a to slunce prostě potřebuju. Přestože to odporný lezavo bylo vynalezený proto, aby lidi prostě taky někdy zůstali doma. Přestože mám každej rok s nástupem podzimu chuť schovat hlavu pod peřinu a hibernovat až do jara. Samozřejmě s přestávkou na Vánoce, to je jasný.