Stříhám metr

     Ještě nikdy jsem se takhle hrozně moc netěšila na Vánoce. Holt tři měsíce jsou tři měsíce, je to dlouhý a už se mi fakt chce domů. Zjišťuju, že mě jakožto maminčinýho mazánka stojí dost sil fungovat delší čas v cizím prostředí s cizíma lidma, nemyslím samozřejmě „cizí“ jako cizí, nejsem zas úplnej asociál, ale prostě mimo zázemí, na který je člověk roky zvyklej. V posledních týdnech se k tomu ještě přidaly všechny ty události, ze kterých panikaří celej svět, mimo obyvatel Paříže.

Pátek třináctýho večer jsme byly s Luckou v Louvru na večerní prohlídce a vyšly ven akorát ve třičtvrtě na deset, kdy se o pár stanic metra vedle začalo střílet. Ještě jsme si zašly na zmrzlinu a nemít už uchozený nožičky, daly bysme si ještě asi krátkou procházku, takhle jsme vlezly do nejbližšího metra a dojely domů. Právě když jsme za sebou zabouchly dveře od bytu, začaly mi chodit vyděšený starostlivý zprávy a dozvěděly jsme se, co se děje. Byly jsme vzhůru asi do půl čtvrtý, sledovaly zprávy a poslouchaly sirény kolem projíždějícíh policejních aut a sanitek. Celou sobotu jsme nevystrčily nos a zaplaťpánbůh, že tu se mnou Lucka byla, sama bych se asi zbláznila, takhle jsme si udělaly prostě holčičí odpočinkovej den u jídla a filmů v posteli.
     V neděli jsme to už nevydržely a vyrazily na procházku po Montmartru. Bylo nádherně, modrý nebe bez mráčku a čerstvej osvěžující vzduch. Čekala jsem vylidněný ulice a zavřený kavárny a obchody, opak byl ale pravdou. Montmartre byl plnej lidí, Francouzů i turistů, korzujících venku nebo posedávajících v hospůdkách. Udělaly jsme si krásnou procházku až na druhou stranu kopce přes nádherný zákoutí, který jsem vůbec neznala, skvěle se naobědvaly a kolem Sacré-Coeur se vracely pomalu zpátky. Pozorovala jsem důkladně všechny ty cizí lidi, zkoumala jejich obličeje, výrazy a koukala se jim do očí, to je moje oblíbená činnost, je to strašně zajímavý, vlastně takovej nonverbální sociologickej průzkum. Pařížani se chovali jako obvykle, usmívali se, pokřikovali na sebe, jen trochu nervózně těkali pohledem a hluboko, hodně hluboko v očích byl takovej odlesk nejistoty, kterej jsem nikdy dřív neviděla. Ta atmosféra jakýsi tichý hrdosti a neústupnosti mě ohromně dojala, těžko se to popisuje, ale bylo to vážně silný. A když se za rohem objevil famózní harmonikář, hrající a zpívající moji milovanou Sous le ciel de Paris, přiznám, že jsem i tu slzu uronila.

     Každodenní život se vlastně hned v pondělí vrátil takřka do starých kolejí, krom pár zavřených zastávek jezdilo metro, vlaky, všude plno lidí. Černí, bílí, žlutí, fialoví – Pařížani se prostě rozhodli nenechat se zastrašit a fungovat jako dřív, což poměrně ostře kontrastovalo s titulkama českejch deníků o „paralyzované“ Paříži, co je „vyřazená z provozu“. Nezapomeňme taky na tradiční nespočetný výlevy erudovanýho jasnozřivýho Pepíka, kterej to samozřejmě „říkal od začátku“, kterej „není rasista/xenofobov/nelida, ALE“ a kterej má vždycky v rukávu svý flanelový košile nějakej zaručenej recept na ukončení válečnýho konfliktu v zemi, kterou ani nenajde na mapě. Už dlouho mě ty naši český pivně-fotbalový koumáci takhle nevytočili.

     Asi tak dva další týdny po těch útocích jsem se pořád cítila v pařížskejch ulicích trochu nepříjemně. V takový situaci jsem se ocitla poprvý v životě, ale asi se to dá přirovnat ke schíze, kdy je člověk bláznivě zamilovanej, přestože ví, že do někoho úplně nevhodnýho a nepoužitelnýho, ale prostě si nemůže pomoct. Celkem racionálně mi bylo jasný, že když jsou venku zmobilizovaný veškerý ozbrojený síly do posledního muže, je asi dost málo pravděpodobný, že by se pár dní po tak velkým průšvihu stalo znova něco podobnýho. Tohle vědomí ve mně několik dní dost intenzivně bojovalo s hrozně silnou chutí zalízt do nory jako králík a vystrčit nos teprve až se dozvím, že pochytali úplně všechny teroristy na světě.. Jenomže vyděšeně se schovávat a udělat ze sebe bezmocnou kořist je přesně to, o co těm šmejdům jde, takže jsem stejně jako dřív, jen s rozklepanýma kolenama, chodila do školy, jezdila metrem a vlakama a modlila se, ať se nepřimotám k nějaký patálii. Mamka mě chudák z domova od (podle mě lehce hysterickýho) televizního zpravodajství prosila, ať zruším, co se dá a nejezdím nikam, pokud to není nutný, ale myslím, že jí bylo jasný, že mi to stejně nedá. Protože takhle si mě vychovala, abych se vždycky snažila nepodlíhat strachu, ale překonat ho, roztrhnout ten krunýř, co člověka vevnitř svírá, a pak už je to jen lehčí a lehčí. A tak i když mi bylo strašně líto, že je kvůli mně doma s nervama nadranc, myslím, že ve skrytu duše na mě za tohle malý vítězství byla pyšná.

     Tohle všechno se nabalilo na takový celkový vyčerpání, který tu po tom trimestru cítíme úplně všichni a cejtim v kostech, že sedmnáctihodinová cesta busem mi energie taky moc nepřidá. Zkrátka dozrál nejvyšší čas na pohádky, svařený víno v tlačenici na Staromáku, kila cukroví a mamčina NEPŘEKONATELNÝHO bramborovýho salátu, prostě neni nad teplo domácího krbu. Teda radiátoru.