Ubíhá mi to

     Jsem lemra a nepíšu, vaše stížnosti jsou naprosto oprávněný. Nějak jsem v posledních dnech neměla slinu, ale že jste to vy, něco se pokusím vyplodit.

     Moje „vie parisienne“ (ve francouzštině je „život“ ženskýho rodu, aj lajk!) se dostala do víceméně neměnnejch kolejí cvičení, školy, babysittění a občasný večerní skleničky někde s někým. Asi jediným, o to však výraznějším příbytkem do mojí rutiny se stalo BĚHÁNÍ. Jo. Fakt. Nekecám. A až teď, když jsem to napsala, tomu taky sama věřím. S Michalem (můj českej soused) jsme se hecli a už jsme dvakrát statečně oběhli kus Montmartru. Teda jednou oběhli, jednou prošli, poněvadž jsem z předchozího běhu měla puchejř přes půl paty. Jelikož jsem pravej nefalšovanej oboustrannej naprostej platfusák, musela jsem investovat do kvalitních bot a vložek, což zdvojnásobilo hubnoucí efekt, protože co jsem vyplázla za výbavičku, musím ušetřit na jídle. Takže jsem teď na sebe nesmírně hrdá, že jsem zcela oproti svýmu – a přiznejme si to, i všeobecnýmu - očekávání přežila ty dva vejšlapy bez trvalý  újmy na zdraví. A musím říct, že Sacré-Coeur s vížkama v podzimní mlze a vylidněnej Montmartre v neděli ráno, kdy většina normálních lidí vyspává kocovinu, má fakt něco do sebe.

     Jinak se mi tu teď dveře netrhnou, jedna návštěva střídá druhou a moje garsonečka všechny kamarády srdečně přijímá a nestačí se divit, kolik se nás sem vejde. (Oukej, tři, byli jsme tu nejvíc tři.) Pozítří dorazí Lucka, se kterou se konečně chystám dohnat veškerý svoje místní turistický deficity. Na Eiffelovku už jsem jednou málem vylezla, ale když jsem si po půlhodině stání ve frontě všimla nápisu, že horní patro je dočasně zavřený, rozhodla jsem se to nechat na jindy a proklestila jsem si cestu zpátky davem, jenž byl pochopitelně z mé nečekané změny směru velmi nadšen.
     A teď trocha pravidelné dávky emocí, jelikož se tu nemám komu vykecat. Jsem tu už skoro dva měsíce, doma jsem byla jen na dva dny. Většinu času trávím sama, zbytek s lidma, co znám poměrně krátce a ne moc do hloubky, takže hodně poslední dobou přemejšlim o přátelství a co pro mě vlastně znamená. Jako dítě jsem měla vždycky pár „nejlepších“ kamarádů, se kterýma jsme se často vídali, volali si, jezdili na výlety, sdíleli tajemství a společný průšvihy. Postupně, jak jsme se vydali různýma směrama, na různý střední a vysoký školy, nějak se tyhle vztahy rozmělnily a přiznám se, že mi docela chybí. Anebo je to jen to moje věčný přání vrátit se do dětství, kdy bylo všechno jednodušší, tak nějak zářivější a víc černobílý. Dneska mám kolem sebe několik lidí, který mám fakt ráda a záleží mi na nich. Jenomže jenom s některýma z těch lidí je to oboustranný, což ale člověk zjistí teprve až v nějaký nestandardní situaci, kdy se tyhle vztahy-nevztahy vždycky obnaží. Můj pobyt tady se dá považovat za poměrně nestandardní situaci, a tak se mi ty věci dost převalujou v hlavě. Pořád profackovávám svoje sebelítostivý Já a nabádám svoje statečný nezávislý Já, ať už mu sakra domluví nebo ho aspoň zabije. Jenže to se zatím nedaří a občas se tu plácám ve schíze, kdy jsem na sebe pyšná, jak to tu krásně zvládám bez sobě vlastního hysterickýho stejskání, ale zároveň mě uvnitř hrozně bolí, že lidi, který jsem považovala (nebo naivně pořád považuju) za blízký, ani nenapadne se čas od času zajímat, jak nebo jestli vůbec žiju. Tohle drásání se snažim si zakazovat, ale asi jsem se ještě nenaučila bejt dostatečně samostatná a nezávislá na mínění druhejch. Na druhou stranu jsem hrozně dojatá, když se tu o mě pravidelně zajímají lidi, od kterých jsem to vůbec nečekala. To je hrozně krásný. A jsem taky strašně vděčná za těch pár kamarádů, který sice vidím dvakrát ročně i míň, a přesto si udržujeme krásný hluboký přátelství, bez ohledu na vzdálenost na mapě. Pokaždý, když se začnu utápět v nějaký sebelítostivý naštvanosti na celej svět, snažím se připomínat si tenhle vděk a nebo jdu spát. Takže ze srdce děkuju vám všem, co na mě myslíte, i když kašlu na blog a na každodenní facebookový statusy o svým životě. Jste pro mě fakt důležitý. 

     Ach jo, začínám bejt nějak patetická, ale jsem dneska prostě utahaná, rozlámaná, bolí mě hlava a potřebuju obejmout. Takže si jdu dát hrnek horký čokolády a pár dílů nějakýho seriálu, u kterýho nemusím přemejšlet, což dohromady vydá asi tak za polovinu milujícího partnera. A to neni málo, ponevadž nevím jak vy, ale já hrnek čokolády vidím vždycky radši z poloviny plnej.